TT

Moje sbírka

10. května 2013 v 0:00 | Barb
Tak jsem prohrabávala pro potěšení staré práce a říkala jsem si,jak jsem hrozně ráda,že jsou některé ty fáze už za mnou. Kéž bych se dokázala zlepšovat rychleji. Čím dál víc vnímám,že talent nehraje až takovou roli,hlavní je dřít.

Operace

22. dubna 2013 v 13:26 | Barb
Už jsem tu od středy nebyla,nic nepřidala,nikomu neodepsala,tak se za to omlouvám. Byla jsem týden doma,pak jsem šla k druhému doktorovi a bylo mi řečeno,že musím neodkladně na operaci. To mě vážně nadchlo. První den byl ještě dobrý,ležela jsem na oddělení a měla s sebou i noťas. Další den jsem měla operaci,měla jsem po ní hrozné bolesti,takže mě dali na jipku = ještě větší nadšení. Všude možně mi namontovali různé hadičky a dráty,takže jsem se nemohla ani otočit. Potom mě dali na pooperační pokoj,kde jsem byla sama a byla tam televize,což bylo zhruba jediné,co jsem mohla dělat. Řekli mi,že rozhodně v sobotu musím odejít po svých. Nakonec jsem to zvládla,ale bylo to hrozný,jen dva dny po operaci.

Když jsem tak ležela na jipce,vzbudila jsem se uprostřed noci a nemohla jsem usnout,tak jsem si pročítala nějaký časopis. Byl v něm titulek "Tak jako příroda i vy buďte v rozkvětu. Dokonalá pleť, hravá vůně a skvělá postava,to je, oč tu běží..." A mně najednou došlo,že o tohle vůbec neběží. Že ležím v nemocnici a dva dny předtím jsem se trápila úplnými malichernostmi,a pak najednou zjistím,že musím jít na operaci a dělat si starosti s mnohem reálnějšími a důležitějšími věcmi. Z čehož plyne ponaučení,nebuďte pitomí jako já a netrapte se hloupostmi. A taky když vás něco bolí,neodkládejte návštěvu doktora kvůli škole nebo práci 3 měsíce. Pro mě to dopadlo ještě relativně dobře.

Je mi mizerně

16. dubna 2013 v 18:56 | Barb
Poté,co jsem strávila týden doma,jsem se konečně dokopala jít k doktorovi. Předepsal mi antibiotika,které sice poctivě beru,piju čajíčky a ležím v posteli,ale vůbec to není lepší. Pořád mě pronásleduje strašná bolest,poté co jsem začala brát antibiotika,se zřejmě ještě přidaly nějaké vedlejší účinky. Bohužel tohle je můj poslední týden,který můžu zameškat. U nás ve škole totiž můžete mít zameškáno jen do 25 procent,což já vždycky zvládnu jen tak tak. A stejně se na mě pokaždé dívají jako kdybych si řekla,že se budu doma týden válet. Bohužel díky tomuto... bůhví čemu... skoro pořád jenom spím a nemám ani pomyšlení na to,že bych něco dělala. Tak si asi půjdu přečíst nějaké Květy a budu se snažit,abych se z toho nezhroutila.

P.S.: V příštím článku asi přidám nějakou studii,co jsem teď kreslila,ať se máte aspoň na co koukat (i když kvalita je přímo úměrná tomu,jak mi je... ne,kreslila jsem to už předtím,takže to ještě není tak hrozný). Nechci to cpát do tématu týdne,navíc to ještě ani nemám vyfocený.

Papoušek

4. dubna 2013 v 15:09 | Barb
Když jsem byl ještě malý kluk,dědeček mě často s sebou brával do hospody,prý abych se naučil "chlapským věcem". K oněm chlapským věcem jsem se moc často nedostával,protože můj tatínek byl skoro pořád v Německu a mě prakticky vychovávaly dvě starší sestry,takže jsem byl rád,když dědeček jednoho večera přišel k nám domů se svým vlčákem Maconěm a řekl,že dnes půjdeme na obchůzku.
Vydali jsme se přes les do hospody,protože dědeček odmítal chodit do jiné než Na paloučku,což byl tak trochu poetický název pro zakouřenou hospodu. Macoň se po cestě pokoušel chytat čmeláky,kteří mu poletovali před čumákem a dědeček si spokojeně pobrukoval. Vzduch ani navečer neztratil horký letní nádech. Těšil jsem se,až dojdeme do hospody,dědeček si objedná pivo a guláš jako vždycky a my se začneme bavit o čistě chlapských záležitostech s jeho kamarády.
Abyste rozuměli,dědeček mě nikdy do hospody nebral proto,proč se tam chodí. Na pivo jsem byl ještě moc malý a většině těch věcí,o kterých se bavili,jsem nikdy moc nerozuměl,zvlášť pokud obsahovaly slova jako 'moje stará'. Ale rád jsem se bavil o sportu a taky jsem rád poslouchal jejich vtipy,i když se přiznám,že některé jsem taky moc nepochopil,protože byly zřejmě jen pro zasvěcené. A měl jsem rád slečnu servírku,která se na mě vždy usmívala a pod půllitr s kofolou mi dávala pivní tácek a já se díky tomu cítil dospěle.
Dědeček uvázal Maconě v boudě před hospodou,a pak mě mě popostrčil,abych šel dovnitř. Nesměle jsem zatlačil do dveří,za mnou vešel dědeček,který jimi bez okolků prásknul. Dědeček měl rád,když se o něm vědělo. To už se na mě zeširoka usmívala slečna servírka a zatímco dědeček objednával a u toho se uchichtával,šel jsem si sednout za někým,koho jsem dobře znal. Byl to dědečkův kamarád z vojny,jmenoval se Jindra a já ho vždycky obdivoval,protože kouřil dýmku. Snažil jsem se donutit i dědečka,aby ji začal kouřit,ale moje sestra Janina mi řekla,že jsem hloupý,a že bych měl být rád,že dědeček nekouří,protože aspoň nebude nemocný. To už dědeček přicházel k našemu stolu a na tváři měl potutelný úsměv. Za chvíli přišla servírka,položila přede mě sklenici se slovy "tak tady je to černé pivečko",načež jsem zeširoka otevřel oči,div mi nevypadly. A dědeček s Jindrou se mohli roztrhat smíchy,protože to samozřejmě byla kofola jako vždycky a já jsem se nechal nachytat.
Dědeček s Jindrou se začali bavit o těch věcech,kterým jsem nerozuměl,a tak jsem si začal stavět hrad s pivních tácků. Do reality mě vrátilo až když jsem slyšel skoro křičet dědečka "Já jsem přeborník v šipkách a ty jsi žabař!",pročež se Jindra zvednul,vyhrnul si rukávy svojí košile a výhružně řekl "Tak si to pojď rozdat v šipkách."
Prvních pět kol šlo všechno skvěle,dědeček zřejmě nelhal když říkal,že je přeborník. Jenže postupem času,jak ubývalo piva v jejich sklenicích,zhoršovala se jejich muška i jejich chování. Netrvalo dlouho a začali se hádat o nějakém hodu,který platil nebo neplatil. Mezitím,co do sebe strkali,řekl jsem si,že to taky zkusím. Koneckonců jsem chodil s dědečkem proto,abych vyrostl pořádného chlapa. A pořádný chlap přece musí umět hrát šipky,to dá rozum. Vzal jsem si šipku,ale nevěděl jsem,jak mám zaměřit cíl,tak jsem přivřel oči,hodil jsem šipku a leknutím jsem je zavřel. Ozval se příšerný zvuk a já je pomalu otevřel. Trefil jsem se. Ale bohužel ne do terče. Najednou celá hospoda ztichla,dokonce i dědeček s Jindrou se přestali hádat a strkat. Slečna servírka přešla ke kleci s papouškem,která stála na baru a vytáhla šipku z chudáka papouška. Už se vůbec neusmívala. Popravdě vypadala dost děsivě. Pak svůj pohled stočila na dědečka,který pustil Jindru,přešel k baru,položil na něj bankovku,chytl mě za ruku a odešli jsme v naprosté tichosti za pohledu všech štamgastů a slečny,která se mračila jako kakabus. Dědeček odvázal Maconě od boudy a celou cestu jsme šli v naprostém tichu. Do hospody Na paloučku mě dědeček už nikdy nevzal. Škoda,chtěl jsem se ho zeptat,jestli by mě nenaučil hrát šipky.

Článek na téma

2. dubna 2013 v 15:37 | Barb
Málokdo je všude tak výstřední jako já. Ale pravděpodobně ne v tom smyslu,který si pod tímto slovem všichni představíte. Kamkoli přijdu,tam nezapadnu a to není sebelítost,ale holý fakt. Vážně závidím lidem,kteří jsou výstřední tím "správným" způsobem. Těm,kteří si bez okolků dokáží obarvit vlasy na modro,těm kteří nikdy nepřestanou mluvit,i když je někdo umlčí. Kdysi jsem byla taky taková,ale nejvíc vás mění lidi okolo vás. Anebo dospívám :D I když o nějakém dospívání se asi nedá mluvit.
Nejvíc mě dojímají hipsteři,jak se zoufale pokoušejí nebýt mainstreamoví,až jsou všichni úplně stejní. Tohle závodění o to,kdo bude nejdivnější mě nepřestává udivovat.

Choo choo motherfucker

20. března 2013 v 11:54 | Barb
Můj život mi doslova ubíhá před očima. Ano,je mi šestnáct. Ale člověka donutí se zamyslet,když vidí,co jiní dokázali v jeho věku (ne-li mladší). Všichni ti malí sportovci a géniové v nejrůznějších odvětvích,které jejich ctižádostiví rodiče tlačí do usilovnějšího trénování a tak podobně. Někdy lituju,že mě rodiče do ničeho nijak zvlášť nenutili. Najednou mi připadá,že v šestnácti už je na vše pozdě. Je pozdě začít sportovat,pozdě začít hrát na cokoli... nikdy už nemůžete dohnat někoho,kdo tomu dal celé dětství. Na druhou stranu jsem ráda za to,jaké dětství jsem měla já - poměrně bezstarostné. Jestli pak ten život stojí za to,když s vámi už od dětství jednají jako s dospělými,připravují vás na krutou budoucnost v dospělosti,předhazují vám,co s vámi bude,když nebudete dělat to a to. Je to společnost,kdo diktuje,že určitou činnost musíte dělat pouze od určitého věku a jinak už to vlastně nemá smysl. Tak nějak se snažím uvěřit tomu,že mám ještě na všechno čas.
Vlastně je docela vtipné,že o tomhle zrovna teď píšu. Asi dvě hodiny zpět jsem se učila vývojovou psychologii (věřte,že při to si uvědomíte spoustu věcí,které jste nevěděli a často ani vědět nechtěli - zkazilo mi to většinu iluzí) v souvislosti s tím jsme se spolubydlícími vedly debatní kroužek o tom,co si pamatujeme jako úplně první. Já mám vzpomínek několik a jedna je nepodstatnější než druhá. Ale na druhou stranu jsou to takové ty maličkosti,které dělají dětství. Vůbec si nepamatuju na celé stěhování a ten zmatek kolem,jen si pamatuju,že jsem poslední den ve školce (než jsme se stěhovali) přinesla kulaté žvýkačky :D
Upřímně doufám,že to všechno není pravda,že každý nemá nalajnovaný život už od dětství,že se na vysokou musíte připravovat už od školky a tak dále. Čas vážně hrozně letí,pořád mám ještě v živé paměti,jak jsem dělala přijímačky na střední a teď už najednou končím druhák a nevím,co se mnou bude potom. Upřímně závidím všem lidem,kterým rodiče rozvrhli život a podle toho je vedli celé dětství. Mně moji jen neustále opakují,že se musím snažit,abych sehnala dobrou práci,ale jak sakra? V tomhle věku se člověk může jen připravovat na něco,co možná bude a možná taky ne,ale stejně pro to nic nemůže pořádně dělat.
Věděli jste,že mimina si vůbec neuvědomují,že jsou "já"? Přišlo mi to hrozně zvláštní,že si prostě tak leží a asi si myslí,že jsou kus postýlky nebo tak něco. Někdy bych taky tak chtěla splynout s okolím jako chameleon. Obzvlášť v nudných hodinách matematiky.
Hrozně by mě zajímalo,kde lidi ještě berou energii se nějak seberealizovat. Já když přijdu v 5 ze školy,jsem úplně vyflusnutá a nemám už chuť se nějak "rozvíjet". Život je jedna velká záhada.

Je jich tolik...

9. března 2013 v 12:00 | Barb
Deprese,pojem mně tolik známý... Jako kdyby mi blog.cz četl myšlenky.
S nějakou závažnější formou deprese se asi v mém věku setkal málokdo,známější jsou pro nás spíš takové ty rádoby deprese nebo jejich zárodky,když se s vámi rozejde přítel a vy jen pláčete a pláčete a jíte zmrzlinu po litrech a díváte se na pitomé filmy,které ve vás posilují iluze,že jedině on byl ten pravý,a že jste ve 14ti ztratili lásku svého života. Heh.
Tímto jsem si sama prošla několikrát.
Horší ovšem je,když začnete takhle špatně snášet všechny formy odmítnutí. Já třeba mívám i takové dny,že když ke mně přijde v hodině kresby profesorka a řekne mi,že mám na portrétu něco špatně,tak se mi chce brečet.
Koneckonců je mi vlastně pokaždé do breku,když něco dělám hodinu,a pak mi někdo řekne,že to mám úplně zrušit.
Nejvíc depresemi asi trpí lidé hodně citliví nebo ti,kteří mají malé sebevědomí. A co si budeme povídat,někteří lidé ho umí značně snižovat neustálým odkazováním na naše nedostatky.
Ano,každý je má a na to nesmíte zapomínat,když vás někdo kritizuje,i když ho o to nijak zvlášť nežádáte.
Jenže když už máte někým nabourané sebevědomí,je těžké uvědomit si,které nedostatky jsou reálné,a na které pouze upozorňuje závistivé okolí.
Mně je často předhazována má výška. Vyrostla jsem hodně rychle,přestala jsem růst asi ve 13ti letech,což mi nijak zvlášť nevadí,protože se aspoň můžu dřív smířit se svou výškou. Teď mám skoro 172 centimetrů. Uznávám,že v těch 13ti to bylo hodně (taky jsem se pořád hrbila),ale postupem času se to tak nějak srovnalo,protože jsem chodila s hodně vysokým klukem a připadala jsem si jako trpaslík i při své výšce. Vše se ale změnilo,když jsem přišla do Hradiště na školu. S hrůzou jsem zjistila,že většina mých spolužáků (včetně těch klučičích) má daleko i do 170 cm. Nikdy dřív jsem se výškou nezaobírala,a proto mi to přišlo dost nepříjemné.
Nevím,proč být malý = být lepší/hezčí/roztomilejší/říkejte si tomu jak chcete.
Vlastně je ujeté celé tohle "nejsi průměrný,tak jsi špatný". A většina depresí je způsobena právě tím,že se necháte deprimovat od svého okolí. Je možná hrozně důležité někam zapadat a být stejný jako ostatní,ale postupem času stejně zjišťuju,že je lepší být jiný a svůj.

Nakonec jsem na to nepřišla

14. října 2012 v 14:11 | Barb
"To je moje!" by se dalo říct asi o dost věcech... Například kreslení,to je moje! Jenže to zní,jako kdybych kreslila téměř nepřetržitě,ale někdy se k tomu nemůžu dokopat ani za zlatý prase. Samozřejmě,že to miluju,ale člověk musí mít od práce občas oddech. A občas hodně velkej (né,že by to byl můj případ -hvízdá si jako by nic-). Já jen že tak obecně co se týká práce,jsem spíš odstrašující případ,než abych mohla moralizovat.

Jezení,to je moje! Ano,to už by šlo. Ovšem já zase nejím všecko. Popravdě řečeno... jsem dost vybíravá a mám na spoustu věcí alergii. A když nemám,tak se to lidem aspoň snažím napovídat,aby do mě necpali rajčata a podobné zbraně hromadného ničení.

Spánek,to je moje! Ano,dokážu spát 15 hodin v kuse každý víkend,což mi sice ubírá kus života,ale je to labůžo. Jenže nedokážu většinou spát v noci. Nejlíp se mi spí přes den,hlavně ve škole,což se asi moc nepočítá.
Začínám být trochu zničená z toho,že nevím,co je moje,v čem jsem dobrá. Fňuk.

Mám vyloženě enormní množství věcí,ve kterých si libuju a tak nějak u všeho můžu říct,že "to je moje",ale vlastně u ničeho doopravdy. Jedno vím jistě- téma týdne,to není moje ani trochu. Poslední témata mi nesedla ani trochu,a když se má do toho člověk nutit... možná bych radši měla jít kreslit.

To je konec.

2. října 2012 v 13:53 | Barb
Je mi to jedno... vážně. Je mi úplně jedno,že jsem nemocná,a že nepůjdu celý týden do školy,ve které mám spoustu rozdělané práce. Je mi to srdečně jedno. Šumák. Stejně je větší pohoda válet se dom a nic nedělat,když práce ve škole stojí. Nejhorší na tom je,že se doma nic nepřinutím udělat. Nebo když už,tak nemám nikoho,kdo by mi poradil. Takže se asi celý týden budu doučovat dějiny,to je radost. Na druhou stranu bude krásné nemuset být zas pět dlouhých dní bez svých prostějovských kamarádů a přítele. Ve škole je to v tomto ohledu bída. Ale co nevidět budou klauzury,a pak už to půjde rychle a o Vánocích už budu zas na dva týdny Prostějovačka. Jak mně to město přes týden chybí. Jak mi chybí to,co jsem dělávala po škole...

A abych teda psala k tématu,které je mi mimochodem dost blízké :D U mě lenost nezná mezí. Ale slyšela jsem,že to vlastně ani není moje chyba. Prý tělo produkuje nějaký hormon,a když ho máte málo,tak jste prostě líní. Když moc,tak jste naopak hyperaktivní a můžete mít i halucinace. No,ale to je zas kapitola sama o sobě :D Já jsem někdy tak líná,že se mi nechce ani vylézt ráno z postele.

Abych na to při vší své lenosti nezapomněla :D Abyste aspoň viděli,kdo je za tohle všechno zodpovědný,tak jsem se rozhodla,že se vám v záchvatu nudy a lenosti vyfotím:

Ne vážně... je mi šestnáct :D

Není vše, jak se zdá být

9. září 2012 v 12:27 | Barb
Jsem šíleně dospělá! Přesně tohle jsem si říkala poslední srpnový den roku 2011,kdy jsem se stala oficiálně studentkou Střední uměleckoprůmyslové školy. Člověk si připadá,že je v patnácti letech už hrozně zodpovědný a samostatný,a že se mu stejně nemůže nic stát,když bydlí jenom na internátě. Omyl.

Hned první den se mi začlo neskutečně stýskat. Bydlela jsem se dvěma holkama,obě jsem už aspoň jednou v životě viděla,ale vůbec jsem je neznala. Bylo mi hrozně,všecko bylo tak neznámé,nevěděla jsem,co obnáší intr ani škola. Netušila jsem,co je kde ve městě,nemohla jsem si jít pomalu ani nakoupit,protože jsem nevěděla o žádném obchodě. Chtěla jsem zoufale domů. Znala jsem pár lidí z facebooku,ale bylo to divné je poznávat osobně,někteří ve skutečnosti vypadali úplně jinak.

Naštěstí byl první týden krátký,takže jsem hned po dvou dnech mohla jet domů. Ještě pořád jsem nebyla zvyklá na dvouhodinové cestování,takže jsem se v autobuse pořád kroutila a byla nervózní a nedočkavá. Nakonec,když jsem dojela domů,řekla jsem si,že už tam nikdy nechci. Přesto jsem se tam v neděli večer rozjela znova.

Další týden se vše rozjelo naplno. Začala jsem vyřizovat různé záležitosti,které jsem prostě vyřídit musela,ať jsem byla zmatená sebevíc. Nevěděla jsem,co si počít,první dny byla škola hrozně krátko,takže jsme skončili například v jedenáct,a pak jsem nevěděla,co mám dělat,protože na intru byla bez internetu stejně nuda a ve městě jsem nic neznala. Po 3 dnech jsem onemocněla a rodiče si mě odvezli domů. Říkala jsem si,že tohle asi vážně nezvládnu.

Příští pondělí jsme měli jet na plenér. Pokud nevíte,co je to plenér,tak jednoduché vysvětlení najdete tady http://cs.wikipedia.org/wiki/Plen%C3%A9r Na plenéru to začalo být ještě horší,protože tam byla ještě větší nuda než na intru a po chvíli jsem znova oněmocněla.

První půlrok jsem byla hodně často nemocná,možná to taky mohlo být ze stresu. Při prvních klauzurách jsem měla na práci místo čtyř týdnů tři,takže vzhledem k tomu,že to byly ještě ke všemu moje první klauzury,tak se mi nijak zvlášť nevyvedly. Ale další půlrok se vše úplně obrátilo. Škola mě začala bavit,na intru jsme si užívaly s holkama zábavu a dojíždění se nestalo tak příšerným,když už tma přestávala být tak brzy.

Naučila jsem se o sebe postarat a dalo mi to hroznou práci,ale všechny ty hrozné začátky stály za to. Všechny moje životní zkušenosti předčila tato. Hodně mi to všechno dalo a hodně taky vzalo,ale ty nejdůležitější věci zůstaly a já jsem zas o něco dál.
 
 

Reklama